---
#title: "Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století - Svatopluk Čech"
author: Filip Sikora
fontfamily: times
date: 22-03-2021
lang: cs
geometry: [a4paper, bindingoffset=0mm, inner=30mm, outer=30mm, top=30mm, bottom=30mm]
classoption: [notitlepage, onecolumn]
header-includes: |
\usepackage{fancyhdr}
\pagestyle{fancy}
\fancyhead[R]{Filip Sikora}
\fancyhead[L]{Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století - Svatopluk Čech}
---
Vydáno: 1888
Žánr: satirická povídka Druh: epika
Hlavní myšlenkou je kritika společnosti demonstrovaná na kontrastu vlastenectví a odvahy husitů v boji proti Němcům, kdežto moderní společnost se od vlasti odvrací a přiklání se k Němcům. Autor pranýřuje bezzásadovost českého měšťáka.
Dílo psáné formou prózy. Časové a příčné sousloví. 14 kapitol, chronologie, místy retrospektiva, dlouhá a složitá syntaxe. Jazyk hovorový a vybraný, dialogy a monology, užívání archaismů, staročeský jazyk (upraven do srozumitelnější podoby, pro snadnější čtení). Psáno humoristickým stylem, ironie. Celá povídka je postavena na zobrazování protikladů z doby autorova života a z doby husitství.
- Matěj Brouček - Současný měšťan, zbabělý, pokrytecký, líný, bez významného charakteru. Zajímá se jen o sebe, na národ kašle. Rád se dobře nají a napije. Užívá peněz od svých nájemníků svého domu a nepracuje, nezajímá se ani o život v okolí. Volný čas tráví po hospodách.
- Jan Domšík - uvědomělý vlastenec, husita, středověký měšťan, odvážný a obětavý člověk, kontrast Broučka
- Kunhula (Kunka) - Domčíkova dcera
Autor je řazen mezi tzv. Ruchovce (též nazýváni jako "škola národních"), hlásící se k almanachu Rcuch (1868) - snaží se řešit aktuální národní a sociální problémy. Obnova myšlenek slovanských, vlasteneckých a zájmu o venkov. Pateticky se snaží pomoci historicky (vyzvedává především husitství a legorické prózy) navázat na Národní Obrození.
- Autoři: - Svatopluk Čech (Husita na Baltu), Eliška Krásnohorská (Obraz novějšího básnictví českého), Ladislav Quis (Kniha Vzpomínek)
Jednoho dne se pan Brouček vydá do hospůdky Vikárky na Pražském hradě. Tam se dá do řeči s historikem a snaží se obhájit své domněnky o tajných chodbách pod hrady, které má z let, kdy četl rytířské romány. Vše končí tak, že většina návštěvníků Vikárky dává za pravdu panu Broučkovi a ten tak v dobrém rozmaru odchází, cestou se mu však stane, že kdesi na dvorku Vikárky spadne do jakési šachty a ocitne se v podzemní chodbě, ze které není možno se dostat zpět, a tak se neohroženě pustí chodbou dál. Vyleze v místnosti, která je nepochybně pokladnicí, když se snaží dostat i odsud, podivně se mu zatočí hlava a v tomto okamžiku se dostane o několik století v čase zpět. Na ulicích potká někoho, kdo na něj vytáhne meč, protože si myslí, že je to nějaký pobuda. Pan Brouček je zhrozen a myslí si, že se člověk, kterého potkal, nadobro zbláznil. Navíc má na sobě nějakou maškaru a mluví velmi divnou řečí. K ránu se pan Brouček dostane na náměstí, kde se ho ujme Janek Domšík, který po chvíli uvěří panu Broučkovi, od té doby zvanému Matěj, že je to rodilý Pražák a že mluví tak špatnou češtinou jen proto, že byl dlouho v cizině. Pozve ho do svého domu, kde mu dá šaty, které se v té době nosí. Pan Brouček je však obléká s velkou nechutí. Ještě více rozčarovaný je však z okovaného cepu, který ho jako pravého husitu nemine. Pan Brouček se totiž dostal do Prahy zrovna za dob husitství, a to ještě do takové prekérní chvíle, kdy byla Praha obléhána. V Domšíkově domě přemýšlí o jeho sličné dceři a jeho platonická láska k ní se táhne celým příběhem.
Společně s Domšíkem a s cepem na rameni se Matěj vydává bránit Prahu před útokem Zikmundových křižáků. Při útoku se však tak zhrozí blízkosti smrti, že místo do boje se snaží dostat rychle pryč. Doplazí se až k jakési vinici, kde ho po bitvě najdou dva táborští husité a dovedou ho k táboritům do Žižkova ležení, který jej přijme do své družiny. I to se však panu Broučkovi znelíbí a tak druhý den při útoku na jejich ležení opět zbíhá, tentokráte zpět do Prahy, kde ho však po vítězné bitvě husité najdou, obviní z věrolomnosti, čarodějství a ještě mnoha jiných hrdelních zločinů a náš milý pan Brouček je odsouzen k upálení za živa v sudu a tím končí jeho smutný příběh v husitské Praze, jen ještě vzpomínkou zabrousí k Domšíkově dceři Kunce, když tu ho probudí pan hostinský z Vikárky a pan Brouček zjistí, že je v jakémsi prázdném sudu na dvorku Vikárky opět ve své době.
Český básník a prozaik Svatopluk Čech se narodil 21.2.1846 v Ostředku u Benešova. Vystudoval gymnázium v Praze a poté práva. Po studiích se věnoval právnické praxi. V roce 1879 právo opustil a věnoval se výhradně literatuře. Působil ve Světozoru, Lumíru, Národních listech, Květech, které pomohl založit.
Čech patřil mezi uznávané české spisovatele. Ve svých básních používal rétorický styl a alegorické obrazy. Do konce osmdesátých let převažovaly v jeho tvorbě skladby epické s historickými, dobově politickými i sociálními náměty. Poté psal sbírky politické a sociální lyriky. Čechovu prózu tvoří především povídky, humoresky, arabesky a zřídka romány.
Svatopluk Čech několikrát vycestoval do ciziny – na Kavkaz a do Dánska. Z těchto cest čerpal náměty pro svá díla. Byl samotář, raději psal než komunikoval. Pro své přátele byl příliš jemným člověkem. Cítil se být vlastencem a to se promítlo v jeho tvorbě, která má politickou tendenci. Umělecké cítění záměrně potlačoval, snažil se spíše o pádné slovo. Proto jsou jeho díla někdy kompozičně nevyrovnaná.
Čech patřil mezi představitele literární skupiny ruchovců. Snažil se prosazovat vlasteneckou tvorbu, která navazovala na ideály národního obrození. V roce 1895 odešel Čech do ústraní, psal drobné hořké básně. Mladí autoři právě jeho uznávali jako jediného příznivce ze starší generace. Svatopluk Čech zemřel 23.2.1908 v Praze.
- Husita na Baltu (1868)
- Adamité (1873)
- Žižka (1879)
- Václav z Michalovi (1880)
- Dagmar (1883)
- Ve stínu lípy (1879)
- Lešetínský kovář (1899)
- Evropa (1878)
- Slavie (1882)
- Hanuman (1884)
- Kratochvílná historie i ptáku Velikánu Velikánoviči (1889)
- Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888)
- Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. Století (1888)
- Jitřní píseň (1887)
- Nové písně (1888)
- Písně otroka (1895)